Co se mi honí hlavou - SLEVY

4. ledna 2017 v 0:22 | Helena H-Ellen Konečná |  Co se mi honí hlavou

Všude kolem, kam lidské oko dohlédne, všude vidí obrovské poutače na slevy. Nebo jsou slev plné letáky, které se válejí všude na chodbách paneláků nebo je roznašeči strkají do schránek, ač je na schránce výrazně napsáno "NE - REKLAMNÍ LETÁKY". Zajímavá doba. Slevy hýbou světem, superhyper jsou narvané zbožím (o kvalitě se teď bavit nebudeme), prodejci nás často pod pláštíkem slevy krásně a s úsměvem klamou a......já na tyto akce nechodím, tak ani nevím, jak se chovají zuřiví nakupovači lační urvat něco ve slevě, no ale něco jsem už o tom slyšela od přátel.

Před pár lety jsem si přečetla článeček, ve kterém psala kreativní korálkářka o neadekvátně nastavených cenách (snižovaných téměř na minimum, protože za kvalitní práci a originální šperk by čekala na zákaznici velmi dlouho a mezitím by asi umřela) a od té doby o otázce cen a slev hodně přemýšlím. A dostávám se k dalším informacím.... Jedna kosmetická firma dává místo slev dárky. Vyhlásí akci, dá dárek k nákupu, ale slevy u ní neuvidíte. Když jsem šla v této úvaze hlouběji, musela jsem tuto cenovou a nakupovací politiku ocenit. A už v tom slově OCENIT je naše CENA. Jak si ceníme sami sebe? Je nám dobře a jsme spokojení, když se honíme za co nejlevnějším zbožím?

Už jsem toho fakt spoustu zažila. Pamatuji si pašované rifle, TUZEXY, bony, spousty cetek na tržištích v sousední zemi, moje červené krimplenové kalhoty v době, kdy moje spolužačka na střední nosila tuzexové Lewisky za 120 bonů, ale taky si pamatuji a dodnes používám dvě pánve bratru za asi tři tisíce, které jsem koupila v Olomouci na Floře před asi 13 lety a kdykoli je beru do ruky, oceňuji kvalitu a nelituji peněz. Pamatuji si tepláky či legíny za 120 korun na stáncích našich podnikavých přátel, které mi vydržely přesně jeden měsíc, než se roztrhaly a naproti tomu kalhoty na cvičení od Litexu za devět stovek, ve kterých jsem chodila několik let. Vzpomínám si na botasky za tšista, které jsem druhý den nošení vyhodila, protože jsem prošlápla patu a nešlo v nich chodit a opačně nóbl botasky od New Balance za dva a půl tisíce opět na několik let denního nošení. (Blbý je, když je zboží nákladnější a ještě k tomu nekvalitní, to je ale na další samostatný článek)

A nedávno se mi přihodila jedna věc. Možná jsem se neomaleně před kamarádkou vyjádřila o nějaké slevě, a tím jsem ve své hlavě i srdci pocítila, jak jsem ji ponížila. Ona sama to možná tak necítila, já ale ano. A od té doby přemýšlím o naší hrdosti a o tom, co naše honění za slevami vypovídá o nás samých. Jasně, je otázka, jestli mám letáky a slevy v nich jako národní sport nebo jestli je to otázka mého přežití. A když vidím všude kolem sebe, jak se podniky a hypersuper přetahují o nás zákazníky nastavováním ještě větších slev a slev ze slev, asi je něco špatně.

Otázka zní: Kdo je na konci toho řetězce, kdo ve výrobním procesu dostane kvůli slevám pár korun na hodinu?

 

Kam dál

Reklama